pravniprostor.cz - Řešení dluhových krizí v archaických kulturách v kontextu současnosti

27.04.2016 10:42

Řešení dluhových krizí v archaických kulturách v kontextu současnosti

Počet osob, proti nimž je vedeno exekuční řízení, se stal v uplynulých měsících opakovaně předmětem zájmu médií a tím v jistém smyslu i předmětem zájmu české společnosti. Počet fyzických osob nacházejících se v exekuci sice meziročně poklesl, přesto ale dosahuje čísla překračujícího 900 000. Nabízí se proto otázka, zda uvedenou skutečnost již interpretovat jako projev určité dluhové krize, která vyplývá z právního a ekonomického systému České republiky a kontextu skutečných životních potřeb dlužníků, či zda se stále jedná o projev určitého etického problému.

Mgr. et Mgr. Jiří Flam

právník Exekutorské komory ČR

Problém zadlužení a nesplácení dluhu by mohl být označen jako etický problém dlužníků, pokud by zadlužení a následné neplacení dluhů vyplývalo ze skutečnosti, že je v ekonomic­kých možnostech dlužníka svůj dluh uhradit, dlužník ovšem dobrovolně preferuje tok svých ekonomických prostředků ji­ným směrem, než je úhrada existujících dluhů. Etický problém spočívá v tom, že existuje závazek dlužníka splnit existující dluh, ovšem dlužník má jiné životní preference než plnit své dluhy. Na druhé straně právního vztahu ovšem vždy stojí ně­jaký věřitel, což v posledku znamená, že požitek, který si na základě existujícího dluhu dopřává dlužník, si nemůže dopřát věřitel, ačkoli z podstaty věci má na tento požitek věřitel vý­znamnější právo než dlužník.

Problém nesplácení dluhu by naopak mohl být označen spíše jako ekonomický a systematický problém, případně jako etic­ký problém celé společnosti, např. pokud by dlužník v zájmu zachování svého života a zdraví byl nucen žít na dluh, protože bez něj by nebyl schopen vůbec přežít. Pak by šlo tvrdit, že není povinnost dlužníka dluh hradit, neboť dlužník není po­vinen obětovat svůj život či zdraví jen kvůli uhrazení dluhu – ovšem za situace, že by neuhrazením dluhu nebyl na životě či zdraví ohrožen i věřitel.

Již na počátku článku lze říci, že při nemožnosti dluh splatit je vyloučeno, aby v průběhu exekuce došlo k ohrožení dluž­níka na životě a zdraví. Dle § 266 zákona č. 99/1963 Sb., ob­čanského soudního řádu, může soud na návrh odložit pro­vedení výkonu rozhodnutí, jestliže se povinný bez své viny ocitl přechodně v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něho nebo pro příslušníky jeho ro­diny zvláště nepříznivé následky a oprávněný by nebyl odkla­dem výkonu rozhodnutí vážně poškozen. Možnost obsažená v § 266 tedy znemožňuje, aby se orgánem veřejné moci prová­děné nucené vymáhání dluhů stalo příčinou ohrožení člověka z hlediska jeho života a zdraví. V tomto smyslu lze konstato­vat, že problém nesplacených dluhů je ve většině stále etickým problémem dlužníka, neboť exekuční řízení nejsou exekutory ani soudy ve významné míře odkládána dle § 266 občanského soudního řádu.

Dluhové krize ovšem v sobě nesou i jiný typ etických otázek, než je ta uvedená v předchozím odstavci. Zároveň lze říci, že dluhové krize i etické otázky s nimi spojené nejsou pro lidskou civilizaci žádnou novinkou, lze se s nimi setkat již od vzniku prvních civilizací, lze tudíž předpokládat, že nás budou prová­zet i nadále jako věc přirozená. V následujícím textu jsem pro­to zvolil dva způsoby řešení dluhových krizí, Solónovo řešení dluhové krize a biblické řešení dluhové krize, jež chci blíže představit a porovnat. Pohled do historie nám umožní mít vět­ší odstup od současnosti, tudíž i jinou perspektivu posuzování otázky současného problému zadlužení. Volba historických příkladů je samozřejmě i projevem svobodné volby a vnitřní­ho zalíbení autora v tomto historickém období.

Solónovo[1] řešení dluhové krize – seisachteia

Solónovo řešení dluhové krize lze shrnout jako jednorázové zrušení dluhů[2], po němž následovala změna ústavního zřízení státu (polis Athény)[3]. Potřeba změny ústavního zřízení státu – obce vyplývala právě z existující dluhové krize, která vháněla občany obce do dlužního otroctví. Část občanů nejprve praco­vala přímo v obci v postavení nádeníků u vlastníků rozsáhlých pozemků, pokud ale tito občané nebyli schopni ze své práce dluh splatit, byli přeprodáváni dále do okolních obcí v posta­vení otroků, tj. osob nesvobodných bez občanských práv. Část osob z Athén raději emigrovala vzhledem k riziku prodání do otroctví. Lze usuzovat, že tento stav trval více let, prameny totiž hovoří o tom, že část Athéňanů pobývajících v okolních obcích již ani neznala athénský jazyk. Přesto byly i tyto osoby zbaveny dluhů a vyplaceny z otroctví a byl jim umožněn návrat do Athén.

Samo zrušení dluhů s sebou ale přineslo i významný dopad na věřitele. Úplným odpuštěním dluhů zanikl jejich nárok na uhrazení pohledávek, přičemž tento fakt nelze jednoznačně interpretovat tak, že lid byl konečně osvobozen od několika majetných osob, které své spoluobčany prodávaly do otroctví. Aristotelova Athénská ústava totiž obsahuje zmínku o zneužití institutu oddlužení, které spočívalo ve skutečnosti, že si část občanů, která věděla o tom, že se odpuštění dluhů chystá, vy­půjčila významné částky s cílem je neplatit. Po odpuštění dlu­hů jim bohatství zůstalo, takže samotné odpuštění lze vnímat nejen jako osvobození občanů Athén z otroctví, byť k tomu ne­pochybně také došlo, ale i jako přesun významné části majetku do rukou některých dlužníků, kteří realizovaného právního in­stitutu zneužili za účelem se obohatit na úkor jiných.

Situace v Athénách se ovšem ani navzdory ústavním změnám nezlepšila, změna poměrů, problémy s aplikací práva[4] a jme­novitě i odpuštění dluhů vyvolávalo trvající spory, až vývoj v Athénách nakonec dospěl do tyranidy Peisistratovy. Za dů­ležitou lze považovat Aristotelovu zmínku, že v Athénách byly tři strany – politické zájmy třech skupin, přičemž jednou z nich byli „lidé z hor, jejichž vůdcem byl Peisistratos, jenž se zdál být nejdemokratičtější. K nim se připojili pro chudobu ti, kteří přišli o své pohledávky...[5]. Z uvedeného vyplývá, že věřitelé se se ztrátou pohledávek nesmířili a že ve společnosti odpuště­ní dluhů představovalo i etický problém, který se netýkal jen několika postižených osob – důkaz pro toto tvrzení můžeme spatřovat právě v dochování příběhu o zneužití institutu sei­sachteia k vlastnímu obohacení.

Peisistratos dle Aristotela „spravoval záležitosti obce umírněně a spíše jako občan než jako tyran... zejména půjčoval nemajet­ným peníze do hospodářství“[6]. Lze proto říci, že přístup Peisis­tratův se neopíral o koncept odpuštění dluhů, ale o pozemko­vou reformu. Ze státních prostředků půjčoval chudším lidem peníze na investice do zemědělství – spočítal si totiž, že vyšší výnosy budou v budoucnosti znamenat i vyšší příjem do stát­ní pokladny. Zároveň tím, že lidem poskytl ekonomické zdroje (tj. půdu, nezapomeňme, že hlavním ekonomickým zdrojem tehdy bylo zemědělství, samovýroba), dodal jim tím nezávis­losti, aby se nemuseli stále zadlužovat. Tím, že nespokojeným občanům přidělil půdu v okolí Athén, zároveň dosáhl i efektu, že eliminoval riziko lidových bouří přímo v Athénách. Jezdil proto rozhodovat spory přímo na venkov (tj. část veřejné sprá­vy přesunul z centra na periferii), takže občané z venkova ne­přicházeli o ekonomické výnosy z půdy tím, že by museli často cestovat do centra Athén za úředními záležitostmi[7].

Řešení dluhové krize v knize Leviticus[8]

Zatímco Solónovo řešení dluhové krize jsme charakterizovali jako jednorázové zrušení existujících dluhů, v knize Leviticus lze nalézt spíše model, jehož podstatou je prevence a hledání rovnovážného stavu v tehdejší společnosti. Lze říci, že samot­ná existence 25. kapitoly knihy Leviticus pravděpodobně od­kazuje na možnou předchozí existenci dluhové krize a reaguje na objevující se sociální problémy v tehdejší společnosti[9].

Příslušná kapitola představuje institut tzv. Milostivého léta[10]. Základní myšlenkou tohoto institutu je odpuštění všech dluhů každý padesátý rok. Podstatou odpuštění dluhů je obnovení právních a vlastnických vztahů ke stavu, jenž existoval o pa­desát let dříve, přičemž i tento stav by měl odpovídat určitému ideálnímu vlastnickému a osobnímu stavu[11], tj. stavu osobní svobody občana státu[12]. Podobně jako v případě doby Solóno­vy je potřeba i v případě knihy Leviticus s ohledem na před­pokládanou dobu vzniku připomenout, že hlavním ekonomic­kým zdrojem bylo stále ještě dominantně zemědělství. Ideu dědičné půdy, která má být v pravidelných cyklech navrácena, proto můžeme interpretovat i v ekonomickém smyslu jako ga­ranci občanské svobody ve smyslu, že každý občan má zajiš­těno rovněž své ekonomické místo na světě, svůj právní vztah ke svému živobytí. Toto pravidlo vychází ze zásady, že země náleží Hospodinovi a že její jednotliví obyvatelé jsou před Hos­podinem pouhými přistěhovalci a hosty[13]. V této perspektivě pak nelze hovořit o vlastnictví jako o neomezeném právním panství, resp. neomezené právní panství vykonává pouze Hos­podin, přičemž odvozené právní panství přistěhovalců a used­líků je limitováno Hospodinovým požadavkem, aby měl každý občan v jeho zemi svůj podíl.

Lv 25, 38–41[14] stanoví, že dlužníci se v právním slova smyslu nesmějí stát otroky. Toto ustanovení se aplikuje na příslušní­ky vlastního národa, neboť příslušníci cizích národů se otroky stát mohli.[15] To ovšem dokládá význam zákazu otroctví, kdy lze od sebe v právním smyslu odlišit dvě skupiny věřitelům podřízených osob – příslušníky tzv. pronárodů v otroctví a pří­slušníky vlastního národa, již jsou v pozici nádeníka, tj. svého druhu zaměstnance, jejichž svobodné postavení bude v roce Milostivého léta (tj. jednou za 50 let) obnoveno.

Institut Milostivého léta představující pravidelný cyklický zá­nik dluhu s cílem zachovat podíl občanů na zaslíbené zemi je zakomponován do ekonomických pravidel, a tím i očekávání dlužníka a věřitele. Cena nemovitosti je totiž vždy v tomto modelu stanovena dle počtu let, po která bude moci kupující nemovitost užívat, než dojde k odpuštění dluhů a renovaci pů­vodní vlastnické struktury ve společnosti[16]. Spíše než o prode­ji by proto bylo možné hovořit o pachtu nemovitostí. Výjimku tvořily pouze nemovitosti opevněné hradbou, které pravidlu Milostivého léta nepodléhaly[17].

Oproti konceptu náhlého, nepředpokládaného odpuštění dluhů model Milostivého léta umožňuje věřiteli i dlužníku ekonomicky plánovat při vědomí, že existuje určitá poslední pojistka, a tou je právě periodické obnovení původního stavu. Pojistka Milostivého léta ovšem navazuje na další povinnosti občanů Izraele, a tou je povinnost příbuzných od nejbližších po vzdálenější hradit dluhy za člověka zadluženého tak, že za něj mají ztracenou půdu nejprve vykoupit. Opomenout nelze ani otázku přípustnosti účtování úroků.[18] Dlužník by se měl snažit dle svých možností vykoupit rovněž sám, zvláště nemá-li „vy­kupitele“ – podle stejného klíče určování ceny, jakým dochází k jejímu určení při prodeji. Teprve při naprosté nemožnos­ti dluh jakkoli v předstihu před Milostivým létem dorovnat a nemovitost vykoupit zpět, nastane obnovení původního stavu a dlužník je opět svobodný, tj. i ekonomicky soběstačný.

Lze proto uzavřít, že uvedený model představuje snahu o dlou­hodobé hledání spravedlnosti a společenské rovnováhy a har­monie, která ale také klade důraz na odpovědnost dlužníka a jeho blízkých za placení dluhů, ovšem předpokládá i periodic­ké oddlužení neřešitelných případů. Uvedený model ovšem ne­řeší problém populační exploze společnosti a nemožnosti, aby všichni její členové měli vztah k půdě. S rozvojem ekonomic­kých vztahů se pak obtížněji definuje „podíl na zemi“, přičemž v současnosti se zdá, že podíl již vlastnictvím k půdě definovat nelze a je potřeba jej definovat jiným způsobem, např. finančně[19].

Řešení dluhových krizí v kontextu současnosti

V uplynulých měsících se v českých médiích začaly řešit otázky, co se současnými dlužníky v případě, že se nacházejí ve více­četných exekucích. Tito lidé již mnohdy nejsou schopni splnit ani podmínky pro oddlužení (tj. např. nejsou schopni uhradit v pěti letech ani 30 % dluhů, případně mají dluhy z podnikání), a proto vznikají oprávněné otázky, co s těmito dlužníky, když se zdá, že většina jejich dluhů již nebude nikdy vymožena. Zůstává otázkou, co je míněno „usnadněním oddlužení“ či „odpuštěním dluhů“, o čemž údajně spekuluje ministr spravedlnosti[20].Odpuš­tění dluhů s sebou totiž přinese tytéž problémy, které museli lidé řešit již před 2500 lety a které jsou nastíněny výše.

Pokud by se jednalo o úplné zrušení dluhu v případě, že by dlužník dosáhl určitého počtu exekucí, které by proti němu byly vedeny, jednalo by se prakticky nikoli o jednorázové zru­šení dluhů, jako za doby Solóna, které bylo reakcí na zásadní krizovou situaci ve společnosti, nýbrž o kontinuální odpouš­tění dluhů, které by dlužníci mohli predikovat a vyvolat, tudíž by se jednalo spíše o zavedení principu, že dluhy se nemusejí platit vůbec[21]. Dlužník – nikoli věřitel – má moc ovlivnit míru svého zadlužení. Každý dlužník by proto měl možnost se v ti­chosti předlužit a poté nic neplatit. Nelze proto argumentovat způsobem, že kontinuální odpouštění dluhů bude motivovat věřitele k obezřetnosti, komu půjčují. Věřitel, který by půjčil nezadlužené osobě, jež by se následně záměrně předlužila, čímž by nemusela dluhy hradit, by neměl jak být ostražitý.

Už za Solóna přineslo jednorázové zrušení dluhů negativní efekty – zneužití institutu ze strany dlužníků i reakci věřitelů vycházející z pocitu bezpráví. Jaký efekt by vyvolalo kontinu­ální rušení dluhů v případě předlužení si lze domyslet. Pře­devším by vznikl pocit bezpráví mezi samotnými dlužníky: dlužník, který není předlužený a snaží se svou situaci poctivě řešit a dluhy plnit, by se mohl cítit značně znevýhodněn vůči dlužníkům, kteří se o dluhy nestarali, předlužili se a nemusejí hradit nic. To by motivovalo i ty současné poctivé dlužníky, aby se raději rovněž předlužili. Z uvedeného vyplývá, že koncept kontinuálního rušení dluhů se nezdá životaschopný a nejen u věřitelů, ale i u značné části dlužníků by vyvolal pocit bezpráví.

Proto pokud bychom chtěli uvažovat o Solónově řešení, mu­selo by to být řešení jednorázové, které by bylo doprovázeno reformami zabraňujícími, aby k předlužení nedošlo během několika let znovu. Bylo by navíc potřeba vyřešit, které dluhy mají být odpuštěny – zda je společenská vůle, aby byly odpuš­těny např. dluhy zaměstnavatele vůči zaměstnancům, či zda si přejeme v případě průběžného odpouštění dluhů, aby se ne­placení mezd zaměstnancům ze strany zaměstnavatelů opět ve významnější míře rozmohlo, přejít nelze ani otázku výživ­ného apod.

Nabízí se proto otázka, zda by efektivnější nebyl biblický pří­stup, tj. hledání společenské rovnováhy, prevence a určitého „podílu na zemi“. Pokud se medián vymáhaných pohledávek pohybuje ve výši do 10 000 Kč a pokud má řada domácností problém s jednorázovým výdajem 8 000 Kč, je potřeba odpo­vědět na otázku, zda předlužení nevyplývá ze strukturálního problému společnosti, zda nemáme v České republice příliš chudých a zároveň špatně nastavený sociální systém. V ta­kovém případě vyvstává další otázka, ať už někdo je či není zastáncem silného sociálního systému, zda v případě nefunkč­nosti sociálního systému jej mají nahrazovat věřitelé, kteří by deficit chudých hradili ze svých prostředků, což by se v přípa­dě odpuštění dluhů fakticky stalo.


[1] Solón byl zvolen athénským archontem nejspíše v letech 594/593 př. n. l. Své zákony proto vyhlásil nejspíše roku 592/591 př. n. l. Srov. OLIVA, P. Solón. Praha: Svoboda, 1971, str. 56. „Když byla ústava (Drakónova – pozn. autora) takto uspořádána a většina otročila několika mužům, povstal lid proti urozeným. Jelikož rozbroje byly prudké a obě strany stály dlouhý čas proti sobě, zvolily si společně za prostředníka a archonta Solóna a svěřily mu správu obce. Solón patřil svým původem a proslulostí mezi přední občany, ale svým majetkem a postavením mezi střední. … A vůbec stále přičítá vinu boháčům. Proto také na počátku své elegie uvádí, že se obává jak lakotnosti, tak domýšlivosti, protože to bylo příčinou nepřátelství.“ (Aristoteles, Athénská ústava 5, 1–3) Srov. ARISTOTELÉS. Athénská ústava. Praha: Baset, 2004. ISBN 80-7340-061-8, str. 33.

[2] Seisachtheia – setřesení břemene, z řeckého seiein – setřást a achthos – břemeno. Srov. rovněž DIOGENÉS LAERTIOS. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Pelhřimov: Nová tiskárna, Pelhřimov, s.r.o., 1995, str. 47 a GROTE, G. History of Greece: From the Time of Solon to 403 B.C. London: Routledge, 2000. ISBN 0-203-42584-7, str. 21.

[3] Změna spočívala v definici politických práv kritériem bohatství namísto původu. Zavadeny ovšem byly i nové právní instituty, např. odvolání proti rozsudku, regulace právního jednání žen a dětí, ustanovení menšího shro­máždění lidu jakožto formy výboru lidového shromáždění aj. Srov. LEVI, P. Svět starého Řecka. Praha: Knižní klub, 1995. ISBN 80-7176-2014-8, str. 91 – 95. K ideji „polis“ více rovněž in: ALMEIDA, J. A. Justice As an Aspect of the Polis idea in Solon's Political Poems: A Reading of the Fragments in Light od the Researches of New Classical Archaeology. Leiden: Brill Acadaemic Publishers, 2003. ISBN 9789004130029, str. 207n.

[4] Aristotelés odkazuje právě na problémy s aplikací práva, občané měli zřejmě problém zákony vyložit a aplikovat, proto výklad požadovali po Solónovi. Solón se se situací vypořádal po svém – na deset let odjel z Athén, jelikož „nechtěl svou přítomností vyvolávat nenávist“. Dle Aristote­la Solón nepokládal za správné, aby vysvětloval zákony, protože pokládal za důležitější, aby bylo dodržováno to, co bylo napsáno. Srov. ARISTOTELÉS. Athénská ústava. Praha: Baset, 2004. ISBN 80-7340-061-8, str. 30. Uvedená Aristotelova poznámka může naznačovat, že tehdejší záko­nodárství se od současného příliš nelišilo, což lze ukázat např. na již diskutovaných novelách občanského soudního řádu a exekučního řádu č. 139/2015 Sb., a č. 164/2015 Sb. Zákonodárce se příliš nenamáhal při tvorbě znění přechodných ustanovení, tj. nenamáhal se s podstatnou otázkou, jakou verzi předpisu ve kterých případech aplikovat, stačí pře­ce, že zákon znovelizoval, „aby se dodržovalo to, co je napsáno“… a poté odjel na deset let pryč, tj. dále se již problému nevěnoval, aby účastníci řízení, soudy i soudní exekutoři měli dostatek času bádat o tom, co svými novelami zamýšlel a čeho jimi chtěl dosáhnout, když k nim nepřipravil ani důvodovou zprávu.

[5] ARISTOTELÉS. Athénská ústava. Praha: Baset, 2004. ISBN 80-7340-061-8, str. 33.

[6] Athénská ústava, 16,2. In: ARISTOTELÉS. Athénská ústava. Praha: Baset, 2004. ISBN 80-7340-061-8, str. 35.

[7] Srov. ZAMAROVSKÝ, V. Řecký zázrak. Praha: Mladá fronta, 1972, str. 171-2, a OLIVA, P. Solón. Praha: Svoboda, 1971, str. 113.

[8] Leviticus (Lv), „Leviticus, hebrejsky Va-jikra („A zavolal“) (někdy též nazývána 3. kniha Mojžíšova) je třetí knihou Starého zákona. Řadí se do Tóry čili do Pentateuchu. Hebrejský název vychází ze slov, kterými začíná: A zavolal Hospodin Mojžíše. Název Leviticus se objevuje poprvé v Septuagintě a pochází z řeckého slova Λευιτικός (leuitikos) znamena­jícího „levitský“, „vztahující se k Levitům“, protože popisuje především židovské náboženské a kultovní zákony týkající se kněžského kmene Levi.“ (zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Leviticus ) Srov. také Bible. Ekumenický překlad. Praha: Biblická společnost, 1990, str. 99: „Datum konečné podoby a definitivního písemného zachycení je nejisté. Zničením jeruzalemského chrámu roku 587/6 př. Kr. byl zničen i chrámový archiv. Teprve judští exulanti v Babylónii a hlavně navrátilci, kteří od roku 538 př. Kr. usilovali o znovuvybudování jeruzalémského chrámu, se postarali také o obnovení a zachování posvátných textů.“

[9] Vycházím z předpokladu, že když vznikla určitá právní úprava, vznikla z důvodu, že její autor vnímal existenci problému, který má být řešen. Např. Solón na otázku, proč nevydal zákon proti otcovraždě, odpověděl, že ji neočekával. Srov. DIOGENÉS LAERTIOS. Životy, názory a výroky proslu­lých filosofů. Pelhřimov: Nová tiskárna, Pelhřimov, s.r.o., 1995, str. 53.

[10] „Padesátý rok vám budiž rokem jubilea, nesejte a nežněte, co by samo vy­rostlo po minulé žni, a nesklízejte své hrozny. Je to jubilejní rok, budiž vám svatý, jeho úrodu jezte přímo z pole. Tohoto roku jubilea se každý vrátíte ke své dědičné půdě.“ Lv 25, 11-13.

[11] Tj. stavu, jak byl nastaven Hospodinem, když dal Izraeli zem do užívání.

[12] Srov. také RAMBAN NACHMANIDES. Commentary on the Torah. Leviticus. Brooklyn: Shilo Publishing House, 1974. ISBN 0-88328-008-6, str. 437n.

[13] „Tato země nesmí být prodávána natrvalo, protože patří mně (tj. Hos­podinu – pozn. autora) a vy jste na ní u mne přistěhovalci a usedlíci. Proto také bude v celé zemi vašeho dědičného údělu platit pro půdu vykoupení.“ Srov. Lv 25, 23-24, in: Pět knih Mojžíšových. Překlad Efraim Sidon. Praha: Sefer, 2012. ISBN 978-80-85924-67-1. Srov. také HOUSE, P. R. Old Testament Theology. Downers Grove: InterVasity Press, 1998. ISBN 0-8308-1523-6, str. 147–149.

[14] „Když tvůj bratr vedle tebe zchudne a prodá ti sebe sama, nezotročíš ho otrockou službou. Bude u tebe jako nádeník, jako přistěhovalec; bude u tebe sloužit až do milostivého léta. Pak od tebe odejde a s ním i jeho děti a vrátí se ke své čeledi; vrátí se k vlastnictví svých otců. Jsou to přece moji služební­ci, které jsem vyvedl z egyptské země, nesmějí být prodáváni jako otroci.“

[15] Lv 25, 44–46.

[16] „Prodáte-li svému bližnímu půdu anebo ji od něj koupíte, neutlačujte bra­tr bratra. Od svého bližního kupuj za cenu, odpovídající počtu let po jubileu, a on ať ti podle počtu ročních úrod (do jubilea) prodává. Ať se její cena zvyšuje větším počtem let a snižuje nižším počtem let, protože ti prodává počet úrod.“ Lv 25,14-16, in: Pět knih Mojžíšových. Překlad Efraim Sidon. Praha: Sefer, 2012. ISBN 978-80-85924-67-1.

[17] Srov. Lv 25, 29–31. V pozadí existence tohoto ustanovení vnímám ekonomické a bezpečnostně-politické zájmy. Tvorba hradeb představo­vala nemalou investici a princip Milostivého léta by nemusel motivovat „pachtýře“ k rozsáhlým investicím, které ovšem byly z hlediska bezpeč­nosti státu nutné a potřebné.

[18] Srov. např. GOLDINGAY, J. Israel's life. Downers Grove: InterVasity Press, 2009. ISBN 978-0-8308-2563-9, str. 428–439.

[19] Podíl jako čistá politická práva oddělená od ekonomického významu podílu by dle mého názoru ideji Milostivého léta příliš neodpovídala.

[20] Např. http://www.novinky.cz/domaci/386356-pelikan-chce-usnadnit­-osobni-bankroty-statisicum-chronickych-dluzniku.html, http://www. novinky.cz/domaci/388519-pelikanova-dluhova-amnestie-sokovala-by­tova-druzstva.html, http://tn.nova.cz/clanek/pribyva-lidi-s-vice-exekuce­mi-zrodil-se-napad-jim-dluhy-odpustit.html, http://www.poradnaverite­le.cz/news/novinky-cz-veritele-desi-zamer-vyhlasit-dluhovou-amnestii/.

[21] Že by dlužníci tohoto postupu hojně využívali, lze dovodit i ze skuteč­nosti, že některé osoby od zavedení institutu oddlužení v insolvenčním právu podstupují již druhý cyklus oddlužení, tj. institut oddlužení již pro ně nefunguje jako forma „poslední záchrany“, kdy by využili šanci dluhů se zbavit a dále již žít ekonomicky vyrovnaným životem, nýbrž se na úkor věřitelů předlužili opětovně.

zdroj: www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/reseni-dluhovych-krizi-v-archaickych-kulturach-v-kontextu-soucasnosti